Zákon o právu na digitální služby není jen zákon o formulářích. Největší změna je jinde

Když se řekne zákon o právu na digitální služby (ZoPDS), řada lidí si vybaví elektronické formuláře. U samospráv se k tomu často přidá i pocit, že se jich to vlastně netýká. Jenže právě tato zjednodušená představa odvádí pozornost od podstaty. ZoPDS není zákon o formulářích, ale o tom, aby ve veřejné správě obíhala data, nikoli lidé. A to je téma, které se samospráv dotýká výrazně.

Debata o ZoPDS se v praxi často smrskla na jedinou otázku: existuje pro danou službu státní správy elektronický formulář a platí povinnost ho využívat i pro obce? Jenže tím se z celého zákona vybírá jen úzký výsek. Ano, formuláře jsou nejviditelnější částí digitalizace služeb. Nejsou však jejím smyslem.

Skutečný význam ZoPDS je mnohem širší. Zákon směřuje k tomu, aby digitální služba nebyla jen elektronickou verzí úředního papíru, ale fungovala podobně jako moderní online služby, na které jsou lidé zvyklí: uživatel se přihlásí, systém zná jeho základní údaje, provede ho správným postupem, předvyplní ve formuláři to, co už veřejná správa o žadateli ví, umožní zastupování, žádost odešle ke zpracování a nabídne žadateli potvrzení o provedeném digitálním úkonu.

To je podstata digitální služby. Ne samotný formulář na webu.

Digitální služba není PDF ani webový formulář

Pokud má být digitální vyřízení žádosti o službu státní správy skutečně funkční, nestačí převést papírový proces do elektronické podoby. Digitální služba podle logiky ZoPDS znamená, že uživatel projde celým procesem digitálně. Tedy od přihlášení, přes předvyplnění údajů až po odeslání a osvědčení o digitálním úkonu.

Do hry tak vstupují prvky, které jsou mnohem důležitější než samotné pole ve formuláři:

• přihlášení přes Národní identitní autoritu (NIA), typicky bankovní identita, Mobilní klíč eGovernmentu apod.
• předvyplnění údajů podle principu Only Once (= informace, které o žadateli stát už jednou má, po něm podruhé nežádá),
• možnost zastupování,
• autorizace digitálního úkonu,
• odeslání podání,
• osvědčení o digitálním úkonu.

Teprve spojením těchto kroků vzniká plnohodnotná digitální služba. Formulář je jen rozhraní, ne cíl.

Samospráva si nemůže říkat, že se jí to netýká

V samostatné působnosti má samospráva podle zákona právo, nikoli povinnost poskytovat digitální služby. Z právního hlediska je to správně, nicméně nemůže se z toho vyvozovat, že se obce mohou tématem digitální služeb přestat zabývat. Jakmile obec poskytuje pro občana jakoukoli digitální službu, vstupuje do stejného prostoru očekávání jako stát. Občan nerozlišuje, zda komunikuje se státní správou nebo se samosprávou. Očekává, že služba bude srozumitelná, dohledatelná, žádost, pokud možno předvyplněná a že nebude muset znovu vkládat údaje, které už veřejná správa o žadateli má. A právě zde se ZoPDS stává důležitým i pro samosprávu. Nejen jako zákonná norma, ale jako architektonický a provozní standard.

Nepřiměřená zátěž není řešení problému

Dalším slabým místem aktuální debaty o ZoPDS je pojem „nepřiměřená zátěž“. Ten má své místo tam, kde by digitalizace určitého úkonu byla technicky nebo organizačně skutečně neúměrně složitá a pro stát neúměrně nákladná, například u služeb, které jsou využívány jen velmi zřídka. V praxi se ale někdy používá i jinak: jako vysvětlení pro to, proč se nedigitalizuje něco, co je ve skutečnosti samo o sobě již zbytečné nebo překonané.

A právě v tom je podstata problému.

U části úkonů se totiž neukazuje, že by je nešlo digitalizovat. Ukazuje se spíše to, že jsou málo používané, zbytečně komplikované nebo postrádají reálný přínos pro uživatele i úřad. Místo aby se otevřela otázka, zda je takový úkon vůbec potřeba zachovávat, označí se věc za nepřiměřenou zátěž a tím debata o digitalizaci služby končí.

Takový přístup ale k modernizaci veřejné správy nevede. Naopak konzervuje stav, kdy se udržují procesy, které zatěžují legislativu, úředníky i občany, aniž by přinášely odpovídající hodnotu.

ZoPDS by naopak měl vést i k tomu, abychom se ptali, co má být skutečně digitalizováno, co má být zjednodušeno a co by mohlo být úplně zrušeno. Skutečná digitalizace totiž nespočívá v převodu každého historického úkonu do elektronické podoby, ale ve změně logiky služby i procesu za ní.

Největší téma? Mají obíhat data, nikoli lidé

Nejdůležitější část ZoPDS ale neleží ve formulářích, nýbrž v datech.

Zákon staví na jednoduché logice: orgán veřejné moci nemá vyžadovat po žadateli údaje, které o něm už má k dispozici. Jinými slovy, občan nemá znovu vyplňovat to, co už je v základních registrech, agendových systémech nebo jiných dostupných evidencích.

To je skutečný civilizační posun.

A současně právě tady narážíme na realitu. Veřejná správa bohužel často stále funguje tak, že si jednotlivé systémy „nepovídají“, údaje mezi úřady nejsou standardně sdílené a uživatel je nucen stále znovu něco dokládat, potvrzovat a opisovat.

Pak sice mluvíme o digitalizaci, ale ve skutečnosti jen elektronizujeme staré postupy.

Formulář sám o sobě nic neřeší

U samosprávy se navíc ukazuje ještě jeden problém. Pokud si obce začnou budovat digitální služby každá po svém, bez standardizace a bez návaznosti na širší architekturu veřejné správy, vzniknou desítky či stovky izolovaných řešení.

Taková řešení mohou krátkodobě fungovat. Dlouhodobě ale zkomplikují vše, co má přijít dál.

Bez standardního publikování služeb, bez provázání na katalog služeb a bez jednotnějšího přístupu totiž nelze dobře budovat:

• efektivní řešení pro životní situace občanů napříč veřejnou správou,
• jednotný uživatelský komfort,
• AI nápovědu a AI předvyplnění žádosti,
• sdílení dat podle principu Only Once.

Právě proto je důležité, aby i digitální služby obcí vznikaly s respektem k architektonickým principům, nikoli jako izolované lokální experimenty.

ZoPDS je především o změně myšlení

ZoPDS nelze vykládat jako zákon o formulářích. Je to zákon o změně logiky fungování veřejné správy – přechodu od izolovaných podání k uceleným digitálním službám, od ručního opisování údajů k jejich sdílení či od procesů zaměřených na úřad k procesům zaměřeným na uživatele.

A pokud to takto nepochopíme a budeme dál řešit pouze formuláře, skutečná digitalizace nám bude dál unikat.

Jak vám může DIA pomoci?

Na digitalizaci služeb nejste sami. Digitální a informační agentura připravila nástroj Služby obcí, který obcím poskytuje centrálně podporované řešení pro digitální služby. Součástí tohoto nástroje je také jednotný systém pro tvorbu, správu a podání formulářů pro služby v samostatné působnosti obcí. Umožňuje efektivně digitalizovat běžné úkony bez nutnosti vlastního vývoje.

Řešení je nyní pilotně testováno s prvními zájemci a na základě zpětné vazby se ladí poslední detaily, včetně nové verze uživatelského rozhraní. Pro obce je přitom zásadní, že zapojení do Portálu obcí neznamená žádné nové náklady: využívají již hotové a centrálně připravované řešení. Finální verze portálu je plánována ke spuštění do konce června 2026. Obce, které mají zájem se zapojit nebo se dozvědět více, se mohou obrátit na Lukáše Kalivodu, lukas.kalivoda@dia.gov.cz.