Perspektivy rozvoje informační společnosti v ČR
Jiří Zlatuška, rektor Masarykovy univerzity Brno

Informační společnost

Informační společnost je charakterizována podstatným využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stává významná ekonomická aktivita, která prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti. Technologickou základnou této proměny je využívání prvků moderních informačních technologií (IT) a digitálních komunikací. Tempo technologického pokroku v konstrukci počítačů je již několik desetiletí motorem doposud neomezeného růstu a neustálých inovací. Jednoduchý mikroprocesor se stává prakticky všudypřítomnou součástkou s téměř zanedbatelnou cenou (jednoduché čipy se používají na inteligentních kartách, hotelových klíčích, nálepkách na balících, které umožňují jejich sledování a automatickou navigaci při přepravě, nahrazují mechanické převody v letadlech či optimalizují provoz automobilových motorů, ať již klasických benzinových nebo hybridních, atd.) a jen zanedbatelný zlomek vyrobených čipů je používán jako "počítače" v běžném chápání tohoto termínu.

Informace v digitalizovaném tvaru je univerzálně použitelná, duplikovatelná a transformovatelná. Unifikovaný technický základ jejího zpracování, digitální mikroprocesor, umožňuje kombinace a transformace digitálního informačního produktu v šíři, která by s jakýmkoli klasickým průmyslovým artefaktem byla nemyslitelná. Koncept "splývání" (konvergence) tradičně ostře odlišených sektorů ekonomiky či jejich produktů je umožněn právě touto společnou formou jejich representace jako posloupností bitů (nul a jedniček). Informace, které byly dříve šířeny na papíře, filmem, rádiem, televizí, magnetofonovými páskami či videopáskami mohou být v digitalizované podobě šířeny prostřednictvím jednoho druhu multimediálního komunikačního kanálu.

Uvnitř společností je tato unifikace formy zpracování informace i zanedbatelná cena její distribuce příčinou toho, že tradiční hierarchické byrokratické struktury jsou nahrazovány efektivněji fungujícími strukturami "adhokratickými", které dokáží pružněji reagovat na změnu prostředí, ve kterém pracují. Kooperující sítě malých společností fungujících na bázi subdodavatelů a kombinace dílčích produktů mohou účinně konkurovat velkým společnostem znevýhodněným velkou setrvačností reakce. Tradiční prostředníci mezi producenty a konzumenty ztrácejí na významu, pokud slouží pouze jako mezisklad výrobků určených k prodeji a neposkytují přidanou hodnotu. Zkrácení dodavatelských struktur umožňuje produkci na míru podmíněnou skutečnou poptávkou i masové přizpůsobování výrobků jednotlivým spotřebitelům. Výsledkem je produkce, která je efektivnější, přináší menší ztráty a odpovídá lépe šetrnému hospodaření s materiálními zdroji i spotřebovanou energií.

Informační ekonomika plynule přechází v síťovou ekonomiku, kde dochází k multiplikativnímu efektu a nelineárnímu zvyšování výnosů s expanzí rozsahu trhu. Rychle se vytváří globální tržní prostředí a zrychluje průběh inovačních cyklů. Producenti přestávají být chráněni geografickou odlehlostí a nepracují-li efektivně a s dostatečnou rychlostí inovace, snadno podléhají (globálně působící) konkurenci. Komparativní výhodou se v globálním prostředí stává především rychlost reakce a brzký vstup na trh. Působení síťových efektů však může podporovat vznik monopolních postavení na nově vytvářených trzích.

Digitalizace provozu a řízení infrastrukturních sítí usnadňuje jejich sdílení mezi více provozovateli či poskytovateli služeb. Pojem přirozeného monopolu ztrácí v mnoha oblastech své opodstatnění a umožňuje demonopolizaci a vstup konkurence. Zejména se to týká (tele)komunikací a vysílacích pásem. Řada služeb, která byla v prostředí "přirozených monopolů" licencována, ztrácí v demonopolizovaném prostředí výlučné postavení a proces konvergence otevírá prostor k vývoji nových aplikací a příležitostí, které kombinují technologie, jež dosud ležely v odlišných kategoriích z hlediska jejich klasifikace.

Pojem "informační společnosti" se poprvé objevil ve zprávě francouzské vlády z roku 1975. V srpnu 1983 japonské MITI formuluje "Plán Teletopie", který má podporovat šíření nových médií po celé zemi a zajistit komunikační a informační služby vysoké úrovně japonským regionálním městům, včetně důrazu na zlepšení veřejných služeb a rozšíření vzdělávacích a společenských aktivit. V červnu roku 1987 vydává Evropská komise svoji Zelenou zprávu o komunikacích, která přichází s pojetím komunikačních sítí jako nervového systému moderního společenského a ekonomického života a rovněž s tezí, že skutečné evropské sjednocení bude možné pouze pokud bude založeno na jednotné, všude přítomné a vyspělé evropské komunikační infrastruktuře. V roce 1994 je na červnovém na ostrově Corfu ustanovena Rada informační společnosti a krátce poté přijímá Evropská komise Akční plán (Europe's Way to the Information Society), který vytváří celkový rámec evropské politiky směrem k informační společnosti. Ve Spojených státech zpráva Národního telekomunikačního a informačního úřadu z roku 1988 označuje komunikační a informační služby za určujícím faktor udržující americkou i světovou ekonomiku a podporující rozvoj společnosti. V prosinci 1998 americký vicepresident A. Gore poprvé používá termín "informační superdálnice", a o dva měsíce později se cíl vybudovat pokročilejší komunikační a informační služby stává národní prioritou, která obsahuje i požadavek zabezpečit obecně přístupné sítě a universální přístup a zabránit rozvrstvení na "informačně majetné a nemajetné". Téma "Globální informační infrastruktury" a "Globální informační společnosti" se pak v roce 1995 stává i hlavním tématem summitu G7.

Rozvoj informační společnosti se tak stává jedním z ústředních témat veřejné politiky rozvinutých zemí. Je to dáno nejen tím, jak se mění charakter společnosti obecně, kde zaměstnanost i podíl tvorby HDP v tradičních sektorech ekonomiky (zemědělství a průmyslu) trvale klesá a dochází k přesunu do oblasti práce s informacemi a do jisté míry i služeb obecně, ale především tím, jak tyto změny vytvářejí novou konkurenční výhodu rozvinutých zemí, výrazně ovlivňují kvality života v nich a samozřejmě také vytvářejí nové rozvrstvení světa, které přestává být založeno na zdrojích surovin či vlastnictví půdy, ale především na zvládnutí práce a služeb s vysokým podílem zpracování informací.

Česká republika a informační společnost

Česká republika má mezi postkomunistickými zeměmi relativně výhodné postavení z hlediska celkové absolutní úrovně tvorby HDP i míry investic do informačních technologií, přesto však celková úroveň nasazení výpočetní techniky zůstává vzhledem k počtu obyvatel či počtu administrativních pracovníků poměrně nízká. Nižší míra hospodářského růstu vede navíc v posledním období k absolutnímu zpomalování výdajů do této oblasti.

Nejvýrazněji se to projevuje v souvislosti se síťovými aplikacemi, které jsou nejdůležitějším prvkem, na kterém rozvoj informační společnosti jako takové (nikoli jen izolovaného použití počítačů, které jsou jen vstupními místy přístupu ke globální informační infrastruktuře) kritickým způsobem závisí. Nízké tempo nárůstu síťové infrastruktury je v České republice způsobeno především vysokými cenami za pevné i komutované linky účtované SPT Telecom. Růst cen za místní připojení vytváří trvale proti růstu působící cenové prostředí, které odrazuje zejména přístup individuálních uživatelů. Mezi zeměmi OECD je Česká republika bezkonkurenčně nejhorší zemí s cenou koncového uživatele k Internetu, čemuž odpovídá i nejpomalejší tempo růstu Vyšší hodnoty počtu připojených počítačů na počet obyvatel mají Estonsko a Maďarsko a jejich odstup od ČR se zvyšuje. Pro poskytovatele připojení k Internetu tato situace vytváří trvale ztrátové prostředí, které velmi zpomaluje žádoucí růst v této oblasti. Zpomalování růstu se v prostředí síťové ekonomiky bude v budoucnu projevovat výrazně nepříznivě a jeho efekty se budou násobit. Globalizace dále zvyšuje negativní důsledky takového stavu pro další ekonomické subjekty, které by z vyšší úrovně síťových služeb mohly získávat nové příležitosti.

V oblasti elektronického obchodu, elektronického podpisu a používání elektronických dokumentů chybí legislativní zázemí, které by umožňovalo náhradu papírových dokumentů elektronickými. Celý stávající právní řád České republiky vyžaduje revizi, nemá-li působit jako umělá brzda nasazování nových aplikací. Nedostatečně vybudovaná informační a komunikační infrastruktura bude zhoršovat naše podmínky využívat možných přínosů a participovat na obecném přínosu informační společnosti pro podniky i pro lepší život každého občana České republiky. Rozvoj informační společnosti v Evropě nebo Spojených státech vytváří nové příležitosti, odstraňuje méně kvalifikovaná pracovní místa a místo nich vytváří větší počet pracovních míst závislých na zpracování informací. Nové technologie přilákají i podstatný podíl nových investic. Technologický vývoj musí být doprovázen změnami v ekonomické i sociální oblasti. Přijetí nových technologií společností bude podmíněno sociální politikou, která umožní, aby žádná část populace nebyla odstavena od participace na možnostech, které využíváním nových možností zvyšují kvalitu života. Investice do informační infrastruktury mohou zmírnit pozdější sociální transfery prostředků.

Národní informační politika České republiky

Vzhledem k rozsahu nasazení informačních a komunikačních technologií a jejich významnému zastoupení v komerčních aktivitách, zábavním průmyslu i ve sféře soukromých zájmů a iniciativ bude rozvoj v oblasti informačních technologií a jejich široké nasazování hlavní odpovědností komerčního sektoru, stejně jako znační podíl zabezpečení finančních prostředků pro takový rozvoj. Prakticky však musí stát formulovat politické priority a záměry v oblastech, ve kterých je koordinační a iniciační role státu nezastupitelná:

Chybí zatím vytvoření podmínek pro rychlejší reakci na technologické i sociální změny, které rozvoj informační společnosti přináší, a zlepšení celkové konkurenceschopnosti České republiky v ekonomickém, sociálním i kulturním smyslu, zejména ve vztahu k rozvoji v této oblasti v Evropské unii a v dalších rozvinutých státech ve světě. Většina priorit zaměřených na tradiční průmysl či budování málo kvalifikované a málo budoucí adaptace schopné vzdělanostní struktury vytváří z České republiky zemi, která nepůsobí dojmem, že by si byla vědoma toho, že technologická revoluce, ke které by se měla snažit připojit, není revolucí průmyslovou, jejíž čas i dopady dávno minuly, ale revolucí informační. Technologický pokrok přinese positivní důsledky i zemím bez patřičné vize, jejich relativní postavení mezi ostatními se však ještě zhorší.